Valerie Mood: Naplňuje mě pomáhat lidem uvědomovat si a žít svoje sny!

Pod tajemnou přezdívkou Valerie Mood se skrývá mladá dívka ze slezských Kravařů Valérie Tošerová. Zpívá od dětství, i když to, že se zpěvu bude věnovat naplno, se rozhodla až po domluvě se svou koučkou. Tou je ostatně i ona sama a bez této věci si svůj život nedovede představit. Úspěšně má za sebou i kampaň na Hithitu, díky které se bude moci hudbě věnovat ještě více.

Autor: Barbora Turková

Proč ses rozhodla zpívat v angličtině, a ne v češtině?

Češtinu mám ráda, ale angličtina je mi blízká a myslím, že je to melodičtější jazyk pro zpěv, má jiné tvary. Čeština mi připadá taková hranatější. Anglicky mluvím už dlouho a vlastně text k nejstarší písničce z alba – Problems – ke mně přišel v angličtině.

Je pro tebe angličtina jako jazyk pro zpěv atraktivnější? Případně máš nějaký sen uspět se svou tvorbou i v zahraničí?

Asi mi přijde atraktivnější. I když v češtině už jsem také něco složila, zatím do šuplíku. Rovněž se občas bavím tím, že udělám nějaký český remake anglické písničky. Ale to moc publikovatelné není.Určitě bych nechtěla omezovat svoji tvorbu na česky mluvící posluchače, chci ji šířit dál za hranice naší malé země. Baví mě sledovat statistiky na Spotify for artists, kde na světě má jaká skladba úspěch. Docela se to liší. Třeba Rain byla populární v Latinské Americe, Lost in The Dead End zase v Turecku. To by se asi nestalo (nebo nevím), kdyby byly moje texty české.

O čem jsou tvoje singly Rain a Fly, které byly úspěšné i na nejrůznějších streamovacích platformách?

První tři singly, jež jsme z alba vypustili do světa, jsou každý jiný. Rain je o mém splínu a o tom, jak nemám sílu s ním bojovat, Fly je o tom, jak se snažím osmělit ve zpívání. Lost in The Dead End měl také docela úspěch, je o psychologických hrách mezi mužem a ženou.

 

 

Podle čeho vybíráš z písniček singly? Tedy věci, na které uděláš třeba klip?

Vybírám podle toho, jak to cítím. Ke každé mojí písničce mám jiný vztah, je za ní jiný příběh. Někdy jsem se rozhodla podle situace, jindy jsem dala na doporučení zkušenějších, u některých singlů jsem prostě věděla od začátku, že je vyberu.

Úspěšně jsi dokončila kampaň na Hithitu k vydání alba SelfSabotage. Proč ses rozhodla najít finance na svou desku právě takto?

To je jasné, protože vydání alba a celé to promo a estráda kolem stojí hodně peněz. Já jsem velkou část svých úspor investovala už dříve do nahrávání desky, zafinancovala jsem i „výlety“ do Skotska, kde jsme byli s Kájou Maříkem dvakrát natáčet. V další fázi přicházely nové výdaje, tak jsem se rozhodla, že zkusím oslovit dav, aby mi pomohl to dokončit. A také je vzrušující mít svoji kampaň na Hithitu. V neposlední řadě je to i forma propagace a storytellingu – napíšete tam svůj příběh, na co potřebujete peníze, sdílíte to mezi lidi a oni to sdílí dál.

Jakou odezvu měla kampaň u tvých fanoušků?

Moji fanoušci jsou hlavně moje rodina, kamarádi a známí a byla jsem překvapená, jak moc mě někteří podpořili. I cizí lidi mi přispěli a toho si moc vážím. Díky Hithitu jsem měla šanci poznat, jak moc mi lidi věří, bylo krásné to sledovat. Byl to samozřejmě i risk, protože nikdy nevíte, jestli tu částku opravdu vyberete. A pokud ji nevyberete v daném termínu celou, Hithit všem dárcům jejich příspěvky vrací zpět. Já jsem tomu ale prostě věřila, protože vím, že mám kolem sebe skvělé lidi, kteří mi fandí, a také jsem se dost pečlivě na kampaň připravila.

Co všechno posluchači na tvé desce uslyší a jakým směrem se chceš v budoucnu vydat?

Uslyší tam deset písniček, jež jsou odrazem mých posledních deseti let, když to vezmu podle toho, kdy která skladba vznikla. Některou jsem složila krátce před nahráváním, jiná už byla předtím dlouho v šuplíku. Tak, jak jsem se vyvíjela já, se vyvíjely i písničky. Zároveň je v každé z nich kousek mě a Káji Maříka. Je to spíš melancholicky laděné album. My oba jsme melancholici, i když já už dnes tolik ne. Stylově bývá zařazeno do škatulky indie pop nebo indie rock. Já ale upřímně ty škatulky neberu jako něco směrodatného, spíš bych řekla, že je to mix nálad, období, zkušeností a myšlenek.

Do budoucna chci vydat další věci, které už mám hotové, jen ještě nevím, jestli to bude formou samostatných singlů, EP nebo celé desky. Rozhodně chci dělat i veselejší hudbu. Já sama poslouchám hodně energickou, veselou hudbu mimo jiné nálady.

Hudbě se věnuješ od dětství, protože pocházíš z hudební rodiny. Kdy ale nastal ten moment, že chceš být profesionální zpěvačkou?

To je zajímavé, protože jsem si to přiznala až v dospělosti, když jsem mluvila s mou tehdejší koučkou. Bylo to ve mně, ale do té doby jsem to nějak upozaďovala. Postupem času to ale bylo pořád silnější a muselo to jít ven. Jsem za to moc ráda, protože mě to začalo více směrovat tam, kde jsem teď. Koučku, i když jinou, mám dodnes a bez koučinku bych si svoji cestu neuměla představit. Já sama jsem se mezitím koučkou stala a také pomáhám lidem uvědomit si a žít jejich sny, to mě naplňuje.

Zkušenosti ti předával i producent Karel Mařík. Jak se ti s ním spolupracovalo?

Naše spolupráce už skončila. Byl to docela dlouhý proces, který začal někdy v roce 2017. Fungovalo to na kamarádské bázi, scházeli jsme se třeba u klavíru a skládali nebo si navzájem posílali hudební nápady. Část alba jsme nahrávali v jeho domácím studiu, to bylo na pohodu.

Kdo je tvůj hudební vzor?

Na prvním místě je to Amy Winehouse. Ta mě dostala svým obrovským talentem a tím, že byla taková old soul, byla hodně svá. Často si zpívám její písničky. Dále Jamiroquai. Líbí se mi ta lehkost, ten funky groove propojený s jazzem a bosanovou. Mám obecně ráda mixy hudebních stylů. Z českých skupin nebo zpěváků jsou mým vzorem a inspirací Milan a Mardoša z Tata Bojs, to je prostě srdcovka. Baví mě jejich styl tvorby; ty slovní hříčky, melodie a aranže. A v neposlední řadě je uznávám jako lidi, přijdou mi takoví čistí.